Co je to přístupnost pro neslyšící?

Dle Slovníku spisovné češtiny znamená přístupnost (v prvním významu): “ke kterému je možný nebo snadný přístup”. Přístupnost, dříve označovaná také jako bezbariérovost, znamená, že nějaké prostředí neobsahuje překážky pro určité skupiny osob.

Těmito osobami mohou být nejen lidé s postižením nebo zdravotním znevýhodněním, ale i cizinci a jazykové menšiny nebo lidé, kteří mají nějaké momentální omezení.

Lidé na vozíku, ale i rodiče s kočárkem ocení rampy a plošiny namísto schodišť a snížené obrubníky. Velké a kontrastní číslice ve výtahu či webové stránky s určitým barevným kontrastem a s možností zvětšit písmo ocení nejen lidé slabozrací, ale i senioři nebo ti, co si zrovna zapomněli doma brýle.

Přístupný veřejný prostor, stejně jako přístupné virtuální prostředí, tvoří celá řada detailů, díky kterým jej mohou využívat všichni. Co potřebují konkrétně neslyšící, aby pro ně byl svět přístupný? 

Vizualizování zvuku

Prvním krokem k tomu, abychom vytvořili svět přístupný lidem, kteří neslyší, je vizualizování zvuku. To znamená, že vše, co existuje v podobě audiální (zvukové), by mělo mít i verzi vizuální, tedy alternativu v psané češtině, kterou lidé se sluchovým postižením mohou vidět. Mohou to být například:

• přepisy videí či titulky k videím

• české titulky k českým filmům

• informační tabule v MHD, na nástupištích vlaků, ve výtahu 

• simultánní přepisy konferencí

Screen z webové stránky ČT24 s přepisem debaty prezidentských kandidátů z 22.1.2023

Simultánní přepis streamované debaty prezidentských kandidátů

Titulky k videu umístěnému na Facebooku Člověka v tísni

Vizualizace je první krok, jak vytvořit svět přístupný pro osoby se sluchovým postižením. Tato skupina je však poměrně heterogenní a potřeby těch, kdo do ní patří, se v určitých ohledech liší.

Komunikační potřeby osoby se sluchovým postižením

V České republice žije přibližně 500 000 lidí, kteří mají nějaké postižení sluchu. Tato skupina je velmi heterogenní co se týče způsobů komunikace, kteří upřednostňují, základě můžeme rozdělit 3 typy komunikačních potřeb:

• komunikace v českém znakovém jazyce,

• komunikace v češtině, která je nějakým způsobem vizualizovaná (napsaná),

• komunikace v češtině, které je zesílena pomocí technických pomůcek, nebo je jinak upraveno komunikační prostředí.

Jak na přístupnost pro osoby preferující v komunikaci český znakový jazyk?

Pokud chceme být přístupní lidem, kteří v komunikaci preferují český znakový jazyk, je potřeba informace tlumočit a překládat do českého znakového jazyka. Neslyšící, kteří preferují v komunikaci český znakový jazyk často napsaným informacím dobře nerozumí. Nikoli proto, že by neuměli číst, ale proto, že čtou informace v jazyce, který je pro ně cizí. Často se setkáváme s mylným předpokladem, že znakové jazyky jsou závislé na mluveném jazyce konkrétní země (tj. s předpokladem, že jde o nějakou vizualizovanou variantu mluveného jazyka). Není to tak.

Český znakový jazyk má od češtiny odlišnou gramatiku i strukturu, má vlastní slovní (znakovou) zásobu a není z češtiny ani odvozený, ani na ní nijak závislý. Neslyšící se tedy (psanou) češtinu musejí naučit, podobně jako my se učíme např. anglicky.

Tato analogie nám zároveň pomáhá pochopit, proč se někteří neslyšící ve škole (ne)naučili češtinu dostatečně. Ani my neumíme všichni dobře anglicky, přestože jsme angličtinu ve škole měli a do jisté míry nás obklopuje a mnohdy ji i potřebujeme. Záleží na tom, jaké jsme měli učitele, motivaci, možnosti, nadání atd.

Stejně to mají neslyšící s češtinou: Asi všichni neslyšící ovládají základní slovní zásobu a fráze v češtině, protože žijí v Česku a psaná čeština je obklopuje. Jakmile ale mají číst složitější texty, mohou mít s porozuměním a správnou interpretací problém. 

Co z toho vyplývá? I když je určitá informace napsaná, tedy plně přístupná svojí formou (mohou si ji přečíst), nemusí jim být přístupná svým obsahem (je otázkou, jak dobře umí česky a jak tedy přečtenému rozumí).

Tlumočení přednášky. Foto: Jan Malý - IPR Praha

Asi ale není reálné očekávat, že všechny situace bude vždy možné tlumočit a všechny texty překládat. Pro všechny situace se nám asi nepodaří zajistit tlumočníka – ať již z důvodů personálních, či finančních.

Podobné je to s překladem, který se provádí záznamem na kameru. Natáčení v ateliéru předchází fáze, kdy překladatel studuje zadání a vytváří první pracovní verzi překladu, kterou po obsahové stránce revidují a jazykově upravují minimálně dvě další osoby. Celý proces je tedy poměrně časově náročný a řada informací by již v okamžiku překladu ani nebyla aktuální. 

Sekce webové stránky pro neslyšící uživatele českého znakového jazyka na stránkách Letiště Praha

Za rozumné proto považujeme v maximální možné míře informace vizualizovat, tj. vytvářet pro audiální informace alternativní formáty v podobě psaných textů (viz výše). A potom zodpovědně zvážit, co z obsahu vybrat a převést (tlumočit či přeložit) do českého znakového jazyka.   

Velkou pomocí bude, pokud psané texty, se kterými se neslyšící budou muset potýkat, budou dodržovat pravidla tzv. přístupné češtiny (jednoduchý, srozumitelný jazyk, v zahraničí označovaný jako plain language). Jde o způsob psaní maximálně orientovaný čtenáře, tedy na to, aby texty byly jasné, přehledné a snadno srozumitelné. Jsou ale právně platné, protože žádné informace nejsou “vypuštěny”, pouze jsou napsány jasně a srozumitelně.

Případně je možné přemýšlet i o tvorbě textů označovaných jako easy to read. Jedná se o texty zjednodušené, jejichž autor již předpokládá, že cílový čtenář má se čtením běžných i srozumitelných textů nějaké potíže.

Tyto úpravy textů ve veřejném prostoru by ve výsledku byly přínosné nejen pro neslyšící, ale i pro cizince s nižší znalostí češtiny a další skupiny osob.

Webová stránka Ministerstva vnitra ČR o přístupnosti informací k volbám v českém znakovém jazyce.

Spolupráce s odborníky

Naplňování práv neslyšících je potřeba řešit komplexně a systémově. Je nutné spolupracovat s cílovou skupinou a zjišťovat, na jaké bariéry naráží, na odstranění bariér ale je nutné spolupracovat s odborníky na danou oblast, kteří jsou skutečnými profesionály v oboru: Pro oblast přístupného internetu jsou to UX designéři, pro tvorbu či úpravu textů specialisté na plain language, pro zajištění tlumočení, přepisu, titulkování či překladu jsou to profesionální tlumočníci, přepisovatelé, titulkáři a překladatelé.

Pokud odborníky zastoupí uživatelé, nebo dokonce laici, řešení nejsou nikdy dostatečně systémová, neboť tito znají jen určitou oblast bez širších souvislostí a teoretického základu, bez každodenní praktické zkušenosti s rozličným typem cílových uživatelů a jejich potřeb.  

Spolupráce s komunitou neslyšících

Současně by mělo být samozřejmostí, že všechny profese, které se na procesu podílejí, velmi úzce a s respektem spolupracují se zástupci komunity neslyšících a že probíhají uživatelská testování, která navržená řešení .

Spolupráce se zástupci komunity neslyšících je pro tvorbu především systémových změn a návrhů v oblasti přístupnosti klíčová. I zde ale platí, že vybraní zástupci musí mít k zastupování celé skupiny potřebné kompetence. Pro jednání o tématech týkajících se široké veřejnosti si taky nevybereme náhodného občana, ale někoho, kdo konkrétní skupinu občanů zastupuje např. v nějaké respektované organizaci. Jedním z poznávacích znaků vhodné organizace je to, že ve vedení jsou neslyšící (či sluchově postižení), ne že jejich jménem promlouvají slyšící.

Dalším kritériem pro výběr vhodné organizace by mělo být její členství v nějaké odborné či zastřešující asociaci, a to jak tuzemské, tak nadnárodní. V neposlední řadě by zástupce měl předávat informace dál do komunity a nerozhodovat sám, ale ve spolupráci s dalšími organizacemi. 

Memorandu o přístupnosti informací pro lidi se sluchovým postižením střechové organizace osob se sluchovým postižením ASNEP.

Autoři: Kateřina Pešková a Petr Vysuček