Čeština jako nemateřský jazyk neslyšících

Dříve než se dostaneme k tématu, je potřeba mít jasno v tom, o kom mluvíme, když mluvíme o neslyšících uživatelích českého znakového jazyka, a v čem se jejich komunikace liší od komunikace dalších lidí, kteří mají nějaké sluchové postižení.

Mgr. Radka Nováková, foto: Jaroslav Klein (ASNEP)

Osoby se sluchovým postižením: různé komunikační potřeby

Lidé, kteří neslyší nebo neslyší dobře, patří do skupiny osob se sluchovým postižením. Jedná se o velmi různorodou skupinu. Nejde jen o to, do jaké míry jednotliví lidé (ne)slyší, ale také o jejich komunikační potřeby. Podle nich můžeme pro základní orientaci rozlišit tři skupiny.

První skupinou jsou lidé, kteří využívají nejrůznější technické pomůcky a úpravy komunikačního prostředí, díky nimž mohou rozumět mluvené řeči. Může se jednat například o sluchadla, kochleární implantáty, indukční smyčku, komunikaci tváří v tvář se zřetelnou artikulací v tichém prostředí, odezírání aj.

Druhou skupinou jsou lidé, kteří sami komunikují mluvenou češtinou, ale při percepci, tedy když někdo mluví k nim, nerozumějí dostatečně ani s využitím výše zmíněných technických pomůcek či upraveného prostředí a potřebují češtinu vizualizovat – tedy řečené převést do psané podoby, například formou titulků nebo simultánního přepisu.

Třetí skupinou jsou lidé, kteří komunikují v českém znakovém jazyce.

Simultánní přepis na konferenci. Foto: Lukáš Bíba (Jeden svět)

Český znakový jazyk jako jazyk nezávislý na češtině

Pro řadu lidí je překvapivé zjištění, že český znakový jazyk není vizualizovaná čeština, nevychází z češtiny ani na ní není závislý. ČZJ má vlastní gramatiku a slovní zásobu. Čeština a český znakový jazyk jsou dva různé jazyky.

To znamená, že znalost českého znakového jazyka automaticky neznamená znalost češtiny. Neslyšící uživatelé ČZJ se češtinu musí učit jako další jazyk, podobně jako se slyšící člověk učí jazyk, který není jeho prvním jazykem.

Podívejte se na následující video, ve kterém je velmi pěkně vysvětleno, že čeština a český znakový jazyk jsou dva na sobě nezávislé jazyky. Video vytvořily studentky oboru zaměřeného na lingvistiku znakových jazyků na FF UK:

Mohou neslyšící číst a psát?

Neslyšící uživatelé ČZJ samozřejmě mohou číst a psát. Psaný text je pro ně smyslově přístupný – mohou ho vidět a přečíst. To ale samo o sobě neznamená, že mu také dobře rozumějí. Nejde tedy o schopnost číst, ale o znalost češtiny.

Číst text neznamená rozumět jazyku

Představte si například, že čtete text v angličtině. Text si přečíst můžete, ale o tom, jak dobře mu porozumíte, rozhoduje především to, jak dobře umíte anglicky.

Podobné je to s češtinou u neslyšících uživatelů ČZJ. Čeština a český znakový jazyk jsou dva různé jazyky. Neslyšící uživatel ČZJ se proto musí učit českou slovní zásobu i gramatická pravidla češtiny – například skloňování, časování nebo slovosled.

A stejně jako se mezi slyšícími lidmi výrazně liší znalost angličtiny nebo jiného cizího jazyka, liší se také znalost češtiny mezi neslyšícími uživateli ČZJ. Někteří čtou a píší česky bez větších obtíží, jiní mohou mít problém porozumět složitějším textům nebo se při psaní dopouštějí chyb.

To, že je text napsaný česky a neslyšící člověk si ho může přečíst, tedy ještě neříká nic o tom, jak dobře mu bude rozumět.

Proč může být učení se češtiny pro neslyšící uživatele ČZJ náročné?

Čeština není jednoduchý jazyk, pokud se ji učíte jako cizí jazyk. Slova mění své tvary podle toho, jakou mají ve větě funkci, a je proto potřeba naučit se například, že stůl, na stole, pod stolem nebo u stolu jsou různé tvary jednoho slova. Podobně se mění tvary přídavných jmen, zájmen nebo sloves. Ani slovosled přitom není v češtině pevně daný – nestačí se tedy naučit jedno schéma, podle kterého se věta vždy poskládá.

Důležité jsou také podmínky, za kterých se neslyšící člověk češtinu učí. Neslyšící člověk nemá stejnou možnost učit se češtinu mimoděk prostřednictvím sluchu. Slyšící cizinec, který se češtinu učí, je jí zároveň obklopen – vede rozhovory, slyší komunikaci lidí kolem sebe, televizi, rádio, hlášení v dopravě nebo rozhovor u vedlejšího stolu. Neustále tak získává další zkušenost s tím, jak čeština funguje, jaká vyjádření se používají v různých situacích a jak se způsob vyjadřování mění podle kontextu.

Možná jste něco podobného zažili při učení cizího jazyka. Můžete znát gramatická pravidla a velké množství slov, a přesto zjistit, že rodilí mluvčí některé věci formulují jinak, než byste podle učebnice očekávali.

Pro člověka, který mluvenou češtinu neslyší, tento zdroj jazykové zkušenosti není stejným způsobem dostupný. Velká část osvojování češtiny proto musí probíhat jinými cestami a prostřednictvím cíleného učení.

Co z toho vyplývá?

Neslyšící uživatelé ČZJ se mohou naučit česky. Úroveň znalosti češtiny je ale u každého člověka individuální.

Nelze proto předpokládat, že informace je pro neslyšícího uživatele ČZJ přístupná jen proto, že je k dispozici v psané češtině. Smyslová přístupnost textu a přístupnost informace jsou dvě různé věci.

Autorky článku: Kateřina Pešková a Radka Nováková

Mgr. Radka Nováková, Filozofická fakulta Univerzita Karlovy, Ústav bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících. 

Radka Nováková je odbornou asistentkou v Ústavu bohemistiky pro cizince a komunikace neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Vyučuje zde předměty zaměřené na lingvistiku znakových jazyků, kulturu a historii Neslyšících a také český znakový jazyk. Dále je spoluzakladatelkou organizace Pevnost – České centrum znakového jazyka, kde v současnosti působí na pozici provozní ředitelky a příležitostné lektorky kurzů českého znakového jazyka. Publikovala několik odborných studií, mezi poslední významné publikované práce, kde působila na pozici hlavního metodika lingvistických částí vznikajících dokumentů, patří Referenční rámec pro znakové jazyky a Popisy referenčních úrovní A1–B2 pro český znakový jazyk (odkaz na externí webovou stránku).

Použité zdroje: 

HUDÁKOVÁ, Andrea (ed.), 2005. Ve světě sluchového postižení. Praha: Federace rodičů a přátel sluchově postižených, s. 11–48. ISBN 80-86792-27-7.

KOMORNÁ, Marie, 2008. Psaná čeština českých neslyšících – Čeština jako cizí jazyk. 2. vyd. Praha: Česká komora tlumočníků znakového jazyka, 79 s. ISBN 808-721-829-9. 

MACUROVÁ, Alena, HÁNKOVÁ, Dana, 2011. Chyby v psané češtině českých neslyšících. Speciální pedagogika, 21(3), s. 178–190. ISSN 1211-2720. 

MACUROVÁ, Alena, 2006. Jazyky v komunikaci českých neslyšících: český znakový jazyk a psaná čeština. In: Vzdělávání sluchově postižených. Sborník příspěvků k mezinárodní konferenci Vzdělávání sluchově postižených (pořádané MŠMT ČR 6.–7. 12. 2006). Praha: MŠMT, s. 25–31. 

MACUROVÁ, Alena, 1994. Jazyk v komunikaci neslyšících (Předběžné poznámky). Slovo a slovesnost. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, 1994, 55(2), s. 121–132. ISSN 0037-7031. 

MACUROVÁ, Alena, 2007. Lingvistika a cesty ke gramotnosti neslyšících. Speciální pedagogika, 17, č. 1–2, s. 49–61. ISSN 1211-2720. 

MACUROVÁ, Alena, 2011. Na výuku psané češtiny (i) kontrastivně? In: Anna Cícha Hronová – Radka Zbořilová (eds.). Čeština ve výuce neslyšících – elektronický sborník: soubor článků sebraných k příležitosti ukončení lektorského kurzu pro pedagogy. Praha: Střední škola, Základní škola, Mateřská škola pro sluchově postižené, Výmolova 169, Praha 5, 150 00 – Jazykové centrum Ulita, s. 15–19. 

MACUROVÁ, Alena, 1998. Naše řeč? In: Naše řeč, 81, č. 4, 179-188. ISSN 0027-8203. 

MACUROVÁ, Alena, 2007. Výuka češtiny pro neslyšící: inspirace odjinud. Speciální pedagogika, 17 (3), s.177–182. ISSN 1211-2720.

MACUROVÁ, Alena, 2006. Komunikace, psaná čeština a čeští neslyšící: Problémy interkulturního porozumění. In: Ruce.cz [online]. [cit. 2022-05-27]. Dostupné z: http://ruce.cz/clanky/63-komunikace-psana-cestina-a-cesti-neslysici.

HUDÁKOVÁ, Andrea, 2008. Čeština ve vzdělávání dětí s vadou sluchu. Praha. Disertační práce. Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, Ústav českého jazyka a teorie komunikace.